Když jsem se v roce 2011 začala zajímat o osobní rozvoj, netušila jsem, jak dlouhá cesta mě vlastně čeká. A kam všude se dostanu, co vše se dozvím. Tohle mě natolik fascinovalo, že jsem se okamžitě ponořila do studia všemožných knih, kurzů, webinářů, které mě na mojí cestě posouvaly stále dál.

Až jsme se před třemi lety dostala k tématu rodových linií. A najednou mi to došlo – to, proč se stále věci neposouvaly, i když jsem na sobě stále pracovala. To, proč se mi nedařilo „zlomit“ určitá témata, i když už jsem věděla téměř všechno o tom, jak s tím pracovat. To, proč se něco stále vracelo, a já si s tím prostě zoufale nevěděla rady.

Nebylo to totiž moje. Byla to témata, vzorce, traumata, vzpomínky, emocionální otisky z mojí rodové linie. Bylo to něco, co jsem sama nevytvořila, ale co jsem si převzala od maminky, babičky, prababičky a dalších…Vzpomínala jsem, jak to v těchto tématech měla babička. A druhá babička. Jak mamka. Co z toho mi přišlo tak moc podobné…A co jsem žila, aniž bych sama vědomě chtěla.

A začala jsem se o rodové linie zajímat skutečně do hloubky.

Proč někdy cítíme emoce, které nejsou jen naše

„V posledních letech se stále častěji mluví o oboru zvaném epigenetika. Jde o vědecký směr, který zkoumá, jak různé vlivy prostředí ovlivňují aktivitu našich genů. Ukazuje se, že genetická výbava není neměnný „program“, ale spíše citlivý systém, který reaguje na naše životní podmínky, stres, vztahy, způsob života nebo dlouhodobé emoce. Některé výzkumy zároveň naznačují, že silné zkušenosti – například dlouhodobý stres nebo trauma – mohou zanechávat biologickou stopu, která se může promítat i do dalších generací. To může částečně vysvětlovat, proč se v některých rodinách opakují podobné reakce na stres, určité zdravotní predispozice nebo životní vzorce. Epigenetika tak přináší zajímavý pohled na propojení mezi naším životním příběhem, tělem a rodinným kontextem, ze kterého pocházíme.“

Možná jsi někdy zažila zvláštní pocit. Třeba jsi cítila strach, i když jsi neměla racionální důvod.
Cítila jsi vinu, i když jsi nic špatného neudělala. Nebo se v tvém životě opakují podobné situace – ve vztazích, v práci nebo třeba ve vnímání vlastní hodnoty, nastavování vlastních hranic, přístupu k životu…

A pak tě napadá:

„Proč tohle pořád prožívám? Proč se to nikdy nezmění k lepšímu?“

Moderní věda skutečně již začíná ukazovat, že odpověď nemusí být vždy jen v našem vlastním životním příběhu.

Příběhy našich předků v nás mohou stále žít

Nezdědíme jen barvu očí nebo tvar nosu. Můžeme zdědit také určité emoční vzorce nebo reakce na stres.

Výzkumy ukazují, že například děti lidí, kteří zažili extrémní stres nebo trauma, mohou mít vyšší citlivost na stres, přestože samy tyto události nezažily.

A tohle zjištění mě naprosto fascinovalo. Začala jsem se o to hloubky zajímat, nejprve ze spirituálního pohledu, a poté i z toho vědeckého. A celé se to krásně propojilo. Pochopila jsem. A začala udzravovat nejprve svá témata, svůj rod, a poté i pomáhat klientkám, které to cítily stejně.

A výsledky byly ohromující.

Možná jsi právě i ty ta, která přichází změnit rodový příběh.

Mnoho žen, které se začnou zajímat o osobní nebo duchovní rozvoj, má jeden společný pocit.

Cítí, že chtějí žít jinak než generace před nimi.

Více podle sebe. Více v pravdě. Více ve spojení se sebou. A někdy právě tyto ženy přicházejí řešit své rodové linie proto, aby staré vzorce začaly skutečně měnit. Ne jen pro sebe, ale i pro ty, co přijdou po nás.

Budeme se v něm dívat na to:

– jaké vzorce si můžeme nést z rodové linie

– proč se některé situace v životě opakují

– nebo jak začít objevovat vlastní vnitřní dary a sílu.

Možná zjistíš, že mnoho věcí ve tvém životě najednou začne dávat mnohem větší smysl.