Jak jsem se dostala k tomu, co teď dělám? Možná vás bude zajímat můj příběh....
 
Vyrostla jsem v prostředí, které bylo celkem normální. Máma, táta, já, ségra, babičky, dědečkové...Až do mých osmi let. Pak přišel ošklivý rozvod rodičů a první obrovské trauma, které mě poznamenalo na celý život.

Bylo to pro mě velmi těžké, nejvíce jsem si to uvědomovala v určitých fázích dospělého života, kdy jsem to celé pracně řešila a léčila... Jak dítě jsem nechápala, proč najednou před tátou nesmím mluvit o mámě, před mámou zase o tátovi. Proč si nadávají, proč si ubližují, proč už nás nemají rádi (nebo mají...?). Obrovský tlak, strach, nejistota a vzniklý pocit, že za to všechno můžu já... Naučila jsem se potlačit se, "nebýt sama sebou", stále se hlídat, kontrolovat, abych náhodou neřekla nebo neudělala něco, co by se doma nemuselo líbit, abych neobtěžovala... Plus nový otčím, který byl ztělesněním toho, co byste pro své dítě nikdy nechtěli.

Žila jsem pak už jen ve strachu, křiku, bez jakéhokoliv pochopení či podpory. Čím víc jsem se snažila, tím horší to bylo - nikdy ani náznak ocenění, pochvaly, natož bezpodmínečné lásky a přijetí. Moji rodiče to samozřejmě sami neuměli (taky to nezažili, jako spousta dalších) a otčím, to byla kapitola sama pro sebe (zraněný člověk, co se mstil na nevinném dítěti). Tak jsem to postupně vše vzdávala (ve škole, ve sportu, doma...). Byla jsem pořád ta špatná. Ta přecitlivělá. Ta, která stejně nic neumí, nikam to nedotáhne, nikdo o ni nebude stát...Výhrůžky, tresty, temno. Každý den jsem usínala s pláčem a pocitem, že tu nemám co dělat... Aspoň to je moje nejčastější vzpomínka na dětství a dospívání.

A s tímto jsem šla do života. S pocitem, že za nic nestojím, nic neumím, na nic nemám, nikdo mě nemá rád, zůstanu sama, hloupá, hnusná, opuštěná - přesně, jak jsem to od něj slýchala doma. 
Není divu, že jsem pak nedokázala naložit se svým životem. Nedokázala jsem převzít zodpovědnost, postavit se za sebe a své rozhodnutí. Znala jsem jen zákazy, příkazy, výhrůžky, zesměšňování... A pak jsem se najednou měla rozhodovat, co budu dělat po maturitě. Najednou mi nikdo neřekl, co mám dělat. Bylo to na mě. Úplně mě to semlelo. Místo radosti z té krásné fáze života jsem jen brečela, protože jsem nevěděla, jestli mám jít raději na vysokou, nebo do práce, nebo odjet do zahraničí, kam mě to tak táhlo...Neuměla jsem pracovat sama se sebou, se svou intuicí, nenaslouchala jsem si - protože jsem v sebe nikdy nevěřila. Já jsem přece ta špatná, já přece nic nevím, neumím. To ostatní mi musí říkat, co můžu a co nemůžu...

A tak jsem to vyzkoušela postupně vše - nejprve vysokou, pak práci a nakonec jsem stejně utekla do zahraničí. A to mě zachránilo. Odjela jsem jako au-pair do Rakouska a naprosto se tam do toho zamilovala. A taky do mého muže, kterého jsem v té době potkala 🙂 Nic podobného jsem do té doby nepoznala, a i přesto, že nám tenkrát nikdo nevěřil (můj manžel je o 4 roky mladší), jsem se kvůli této lásce po roce vrátila z Vídně domů. Začali jsme spolu bydlet a jsme spolu už 14 let 🙂 
V té době jsem se začala věnovat osobnímu rozvoji. Objevila jsem pro sebe úplně nový svět. Najednou se odkrývaly všechny ty možnosti, najednou jsem se mohla vyléčit, odpustit, uvěřit v sebe i v to, že mohu mít víc. Vlastně vše, co si přeju. Že přece jen nejsem tak strašná, jak jsem slýchala celé dětství. Že se mě to vlastně netýkalo, že to bylo zranění někoho jiného.

A tak jsem svůj život úplně překopala. Naučila jsem se vše, co šlo, stále něco studovala, četla, aplikovala do praxe. Vystudovala jsem koučink, NLP techniky, studovala některé oblasti psychologie, k tomu spousty dalších osobnostně rozvojových kurzů a seminářů...

A vzala jsem si svůj život zpátky. Díky tomu jsem dnes úplně jinde...

Spokojená žena, manželka, máma, podnikatelka. Mám vše, co jsem si v těch nejhorších chvílích mého bolestného dětství a dospívání tolik přála. A snad ještě víc. Cítím obrovskou vděčnost - za vše, co jsem zvládla, co jsem se naučila, co jsem vyléčila, jak jsem pomohla sobě a pak i stovkám dalších žen...
A to hlavní? Nezáleží na tom, odkud pocházíte, čím jste si prošly, co jste zažívaly, co vám říkali... Můžete dělat, mít nebo být čímkoliv. Mít cokoliv. Dokázat všechno na světě. Když se pro to rozhodnete - a já vás na tu cestu ráda vezmu.

Protože sama vím, jaké to je. A sama jsem dokázala vzít život do svých rukou a úplně ho přetvořit.
Tak proč ne vy? 🙂  

Pokud to s vámi teď rezonuje, zvu vás ke spolupráci. A moc se na vás těším.
 
 

Nejčastěji provázím ženy, které chtějí lepší život. Spokojenější vztahy. Vyšší příjmy. Chtějí úspěšně podnikat a vydělávat v klidu, pohodě a souladu.

Někdy neví, jak překročit stín strachu. Nedůvěry v sebe a své schopnosti.

Nevěří si, nedokážou se za sebe postavit. Pochybují o sobě.

Chtějí od života něco víc, jen neví, jak na to. 

Nemají kolem sebe moc podpory.

Nedaří se jim někdy skloubit rodinný život a podnikání.

Chtějí bořit stará paradigmata a tvořit svůj život podle sebe, podle toho, v čem jim je dobře. A ne tak, jak očekává jejich okolí.

Chtějí být spokojené samy se sebou, vyjadřovat, co chtějí a co už ne, chtějí být skvělé mámy a živit se zároveň tím, co milují.