Jak bych chtěla ocenit svou babičku, i když už nežije

Mým rodičům jsem se narodila velmi brzy. Měli oba 19 let. Dva nezralí, nedospělí lidé přivedli na svět dítě, a měli mu dát vše, co potřebovalo. Když sami byli ještě dětmi, plni traumat a bolístek z dětství. Oba měli naloženo fakt hodně. Není tedy divu, že se o osm let později rozvedli. A tím skončilo moje téměř „bezstarostné“ dětství. Ale o mém dětství tenhle článek není, to až jindy…

Tenhle článek nepíšu proto, abych vyvolávala nějaké staré křivdy, abych se pitvala v ublíženosti, abych někomu něco vyčítala. Vůbec ne. Naopak. Píšu ho proto, abyste věděly, že ať už jste si prošly čímkoliv, tak vás to nyní nemusí definovat. Nejste to vy. Můžete se kdykoliv rozhodnout pro změnu, pro posun. Můžete žít jakkoli, být čímkoli, zažívat cokoliv. I když jste v minulosti prožily těžké věci, provedly něco, za co se třeba stydíte, zachovaly jste se nevhodně v určitých situacích…Tak opakuji, nedefinuje vás to. Nejste tím stejným člověkem. Vždy se můžete rozhodnout pro změnu.

A proč má tento článek takový nadpis? Protože moje babička byla tím nejbližším člověkem, kterého jsem v životě měla. Byla tím pevným, láskyplným přístavem, kam jsem se vždy mohla uchýlit. Kam jsem vždy mohla přijít – surová, přesně taková, jaká jsem byla. Ať už jsem brečela, křičela, rozčilovala se, skákala radostí, tančila, hopsala…vždy mě plně přijímala, vždy jsem pro ni byla v pořádku. Byla jediná, kdo mě takto přijímal, a nesnažil se mě změnit. Jen s ní jsem se cítila sama sebou. Svá. Celistvá. Jen u ní jsem cítila lásku, bezpodmínečné přijetí, podporu. A takovou tu hřejivou blízkost, co se nedá slovy popsat.

Znáte to?

Moje babička měla těžký život, a mě teprve v poslední době některé z těch věcí pořádně docházejí. Narodilo se jí postižené dítě na konci 60. let, v hlubokém komunismu, kdy tyto děti nebyly do společnosti přijímány. Kdy se s nimi jednalo jako s „odpadem“, hlavně pryč mimo slušnou společnost. Informací bylo málo, podpory ještě méně. Ani si neumím představit, jak obrovsky těžké to pro ni muselo být. Když vaše dítě nikde nechtějí, ve školce jsou na něj zlé nejen děti, ale i učitelky, ze základní školy ho pak vyhodí do „zvláštní“ a nakonec ho nechtějí ani tam a nutí vás dát jej do ústavu, „kde mu bude nejlépe“, a který je od vás vzdálen 100 kilometrů. A vy prosíte, dokonce napíšete dopis prezidentovi, ale nikdo vám nepomůže. A do práce chodit musíte a ještě máte doma druhé dítě (naštěstí zdravé), jen o rok mladší. Neumím si ani představit, co prožívala.

Pro naši generaci je to něco neuvěřitelného.

A tohle všechno moje babička ustála. Zvládla. Se spoustou šrámů na duši, ale přesto to zvládla. A ještě ve svém srdci měla tolik lásky i pochopení pro své vnučky.

A já přitom měla vždycky pocit, že žila nudný život. Že nic nezažila. Že je to takový ten průměr. A přitom..tohle, co ona zvládla, bylo fakt velký. A já jí to za života nikdy neřekla. Nedošlo mi to.

Tak to chci udělat teď. Protože čas nemá omezení ani měřitelný rozsah. Rozhodně ně takový, jaký jsme mu dali my lidé. A vím, že ať se rozhodnu k tomu přistoupit kdykoliv, mohu to ovlivnit do minulosti i budoucnosti.

A tak bych jí chtěla tam nahoru poslat poděkování. Úctu. Uznání.

Babi, moc mi chybíš každý den. Děkuji Ti, že jsi tu pro mě vždycky byla. A že i když to bylo těžké, i když jsem ti spoustu věcí nikdy nahlas neřekla, tak jsem vděčná, že jsi byla moje babička. A že jsi prošla tou cestou, trnitou, že jsi to ustála, a že díky tobě jsem na světě i já. A já si mohu dovolit zvolit jinak.

Každá z nás je v jistém ohledu první ženou v rodové linii, každá má jiné výzvy. A já si s vděčností vybírám svou cestu. Svou vlastní cestu. A rozhoduji se léčit v rodové linii to, co je mi dovoleno léčit. A provést tím také další ženy, které to cítí stejně.

Možná cítíte, že téma rodu a rodových linií vás taky zajímá? Pokud ano, moc vás zvu na můj webinář zdarma. Bude zatím zdarma a to už 20.března. Těším se tam na vás.