Nepodporující okolí a jak i přesto dělat to, co miluji

Věřím, že to znáte.

Celý život slýcháme od okolí věty typu: „To bys dělat neměl, to tě neuživí.“ „Tohle není práce, může to být jen koníček.“ „Měla bys dělat konečně něco pořádného.“ „Pořádně se uč, studuj a až budeš mít titul, pak teprve spolu můžeme diskutovat.“

A podobně. Jsou to věty od rodičů, od učitelů, od příbuzných či známých. Jsou to jen jejich zažitá přesvědčení, kterými se nás vlastně snaží chránit, pomáhat, ale ono to mnohdy působí přesně naopak.

Žijeme své životy a tato přesvědčení, která do nás někdo vložil, nám ten život celý ovlivňují. Bojíme se projevit, bojíme si dělat něco, co druhým přijde jako „nevhodné“ nebo „nesmyslné“. Studujeme školy, které nás nebaví, aby měli rodiče radost a aby nás konečně uznávali. Děláme práci, kterou nesnášíme, abychom zaplatili hypotéku a mohli jet dvakrát za rok na dovolenou. Cítíme se neúplní, nenaplnění, zajídáme to jídlem, zapíjíme alkoholem, neposloucháme svůj vnitřní hlas. Nakonec se to projevuji nemocemi či jinými zdravotními obtížemi.

A mnohdy až ty zdravotní potíže nás donutí zpomalit, zklidnit a zeptat se sami sebe: „Takhle to opravdu chci?“

Trvalo mi dlouho, než jsem si přiznala určité věci. Pravdu. Zavírala jsem oči před skutečností, že to, co dělám, není pro mě to pravé. Že nenaplňuju svůj potenciál. Že mě to táhne někam, kam jít nemohu, protože co by tomu řeklo okolí? Ťukali by si na čelo a odsoudili by mě. A já přece chtěla být ta hodná holčička, a aby mě měli všichni rádia všem jsem se zavděčila.

Taky jsem se dlouho dost podceňovala, hledala jsem stále nové věci, které mohu dělat, a myslela si že ty, co už umím, dělám špatně a vlastně nejsou pro mě. Jen jsem se snažila ty hlasy a touhy v sobě umlčet, zašlapat hluboko do země. Proto jsem skákala od jedné činnosti ke druhé, chtěla dělat vše, jen ne to, pro co jsem byla stvořená. A co mi jde přirozeně. Důvod? Obyčejný strach – z odsouzení, z pomluv, z reakcí okolí.

Ale víte co? Lidé, kteří tohle řeší, kteří VÁS řeší, jsou myšlením úplně jinde. Oni nemohou pochopit to, co vidíte vy. Oni jsou na úplně jiné úrovni myšlení. Protože ti, co jsou „vědomí“, probuzení, by vás nikdy neřešili, nepomlouvali a neodsuzovali. Oni vědí, že takto to v životě nefunguje. Nemají to zapotřebí.

Například já na sobě soustavně pracuji, tvořím svůj život, procházím spousty kurzů, studuji knihy a rozvojové techniky, procházím tréninky a terapiemi. Oni věří, že jejich život nemohou nijak ovlivnit, že se jim děje vše náhodně, že jsou oběťmi.

Ale moje zkušenosti mluví o opaku. Opravdu tvoříme vše, co nám přichází. To dobré i to špatné, osttaně, můj život je příkladem (o tom se rozepisovat nebudu, bylo by to na dlouho, to až někdy příště). Takže se stačí sám sebe zeptat – opravdu mě názor toho člověka zajímá? Opravdu k němu tolik vzhlížím, abych brala vážně, co o mě říká, co si o mě myslí?

Pokud jsem sama v sobě ukotvená, v pohodě, v souladu s tím, co žiju, pak mě to nerozhodí. Já si například stále více uvědomuji, že mám kolem sebe lidi (přátele z dřívějších let, kdy i já jsem byla jiná, než nyní), kteří mě nechápou, odsuzují, nepřejí mi moc dobrého. Jsou to většinou lidé, kteří žijí tím, že slepě věří všemu, co se řekne v televizi, sledují neustále zpravodajství (a víme, co to s námi dělá, že?) a prostě jsou od sebe naprosto odpojení. A zjišťuji stále více, že mi tito lidé už nic nedávají, stejně jako já jim. Někdy je čas se rozloučit a setkávat se s lidmi, kteří jsou naladěni jako vy. Na stejné vlně. Před kterými se nemusíte stydět mluvit o všem pravdivě, jak to cítíte. Před kterými můžete být sami sebou.

A hlavně buďte sami sebou a pravdiví před sebou samotnými, a pak jasně uvidíte, s kým se dále vídat chcete a u koho je čas jít už jinou cestou. A pokud je to někdo z rodiny, nezbývá, než mu dát prostor ke svobodnému vyjádření, ale nebrat si to osobně. Například rodiče často nechápou, proč jdeme jiným směrem, než by oni chtěli. Je důležité se vzájemně respektovat. Já respektuji jejich názor, oni můj. Mou cestu, moje rozhodnutí. A vzájemně si neubližujeme.

Zkusme to tak ve všech vztazích. A bude nám všem mnohem lépe.