Zabijáci našich snů

Bylo tomu tak do pradávna. Lidé se báli, co si o nich ostatní pomyslí, snažili se žít spořádaně a tak, aby nikomu nedali příčinu smýšlet o nich nebo mluvit jakkoli negativně. Mělo to prostý důvod – záviselo na tom jejich přežití.

Všichni víme, jak tomu dřív bývalo. Pokud jste se komukoliv znelíbili, stačilo v některých dobách jen ukázat prstem a už jste byli odsouzená čarodějnice. Vymyšlená obvinění i nesmyslnost celých procesů nebrala konce. Lidé udávali sousedy, kamarády, rodinu…Aby zachránili sebe, aby nebyli z něčeho obviněni oni sami.

Lidé si všímali jakýchkoliv odlišností, všeho, v čem jste byli jiní. Stačilo, aby žena byla krásná, aby vypadala třeba mladší, aby uměla uvařit léčivý čaj či pomoci krávě porodit zdravé tele… A už to bylo. Každý se bál, každý byl v nebezpečí. Většina lidí se snažila hlavně na sebe neupozorňovat, dělat a říkat to, co ostatní. Nebýt ničím vyjímeční, ničím nápadní. Pak tu byli odvážlivci, kteří šli proti proudu. Těm se to většinou opravdu „vymstilo“.

A tyto generace před námi, které tohle všechno musely zažívat, pro které to byl normální stav, neměly na výběr. Byla taková doba a jinak to nešlo. Bylo potřeba, pokud jste chtěli zachránit sebe i rodinu, být „průměrní“, nenápadní, jako ostatní. Nevyčnívat. A spousta lidí toto má zakořeněné dodnes.

Dnes už ale nežijeme ve středověku, ani v minulém režimu, kdy bylo nebezpečné téměř cokoliv, co se neslučovalo se všeobecnou ideou. Dnes už máme možnost žít jinak. Máme možnost dělat cokoliv, co chceme. Můžeme cestovat, žít kdekoliv na světě, můžeme své děti učit doma nebo je posílat do respektujících škol. Můžeme pracovat z domu nebo třeba z hotelu na druhé straně zeměkoule. Můžeme cokoliv. Jen si to často nedovolíme.

Proč?

Protože i v nás je hluboce zakořeněn ten největší zabiják snů – a tím je STRACH.

Strach z toho, že když budu jiná, ostatní mě odsoudí. Strach z toho, že když nepůjdu s proudem, budou si na mě ukazovat prstem. Strach z toho, že když budu veřejně sdílet své názory (třeba na sítích, kde mám v přátelích i tetičky, strýčky a spolužáky ze základky), budou mě všichni pomlouvat nebo se se mnou přestanou bavit.

A tak se bojíme třeba začít podnikat, protože u nás v rodině nikdy nikdo nepodnikal. A kolem sebe taky nemám kamarádky, které by podnikaly. A u nás doma se říkalo, že podnikatelé jsou přece podvodníci. A to já být nechci. A co když se tím neuživím, a co když selžu, neuspěju, všichni se mi budou smát (zase ten všudypřítomný strach, co tomu řeknou lidi…).

Přitom je dokázáno, že pokud se věnujeme něčemu, co jde přímo z našeho srdce, pak nás to nejen baví, ale krásně živí, protože tam peníze prostě proudí. Tak funguje ta rovnováha dávání a přijímání.

Nebo se bojím někde říct to, že mám ráda meditace a věnuji se duchovnímu a spirituálnímu rozvoji. Že cítím energie jiných lidí. Že poznám, co si myslí, aniž by to řekli. Protože ano, toto lidé slyšet nechtějí (ne ti, co na to nejsou připraveni). A ano, dříve bych byla upálena jako čarodějnice.

Tak proč se tak občas cítíme i dnes?

A bojím se třeba taky žít jinak, než jak by se mělo. Všichni to přece máme jasně nalinkované – nejprve studujeme, střední, vysoká, pak nějaké to cestování, hledání vhodného partnera, postavíme domeček, hypotéka, svatba, první dítě, druhé dítě, dvakrát ročně dovolená… Každodenní chození do práce, kde nás to nebaví, ale jít tam musíme, protože platíme ty účty a nemůžeme z toho kolotoče vystoupit…

Teď to prosím neberte jako posměch, to vůbec ne. Spíš se zamyslete, kolik lidí takto žije, a kolik z nich je opravdu spokojených? Kolik z nich by to možná chtělo jinak, ale strach jim to nedovolí?

Proč by mělo být vše takto a ne jinak? Proč bychom si neměli plnit sny? Proč by například vystudovaná doktorka nemohla jít navrhovat a šít oblečení pro děti, když je to něco, co vždycky chtěla dělat? Proč bychom nemohli cestovat i s dětmi? Proč bychom nemohli podnikat v tom, co nás nabíjí, a zároveň mít svobodu a čas na cokoliv?

Jen proto, že to tak VĚTŠINA lidí nedělá? A co kdyby nás bylo stále víc, pak bychom brzy byli právě ta většina, která to tak dělá a je to pro ni normální 🙂 Pro nás, pro naše děti, pro budoucí generace. Láme se to právě teď a my máme tu možnost být u toho. Máme možnost začít dělat věci jinak, začít myslet jinak, tvořit nový mindset pro všechny, co přijdou po nás. Aby mohli žít tak, jak si přejí, a ne tak, jak jim někdo říká, že by měli.

Co jste v životě nejvíc chtěli vy, a zatím jste si to nesplnili? Kdy bude ten správný čas? A co vás v tom brzdí?

Pokud je to právě podnikání, pak vás srdečně zvu k minikurzu, který pro vás pořádám zdarma od 3. do 5.února 2025. Minikurz „Máma podnikatelkou“ vám ukáže, jaké možnosti tu pro vás jsou, můžete najít svůj směr a také odvahu se jím vydat (a třeba si tak splnit sen, který jste tak dlouho odkládaly). Přidat se můžete zdarma ZDE.